12. listopadu 2024 Naše články

Snažím se měnit společnost a jít příkladem – Hana Potměšilová

Hana Potměšilová je dlouholetou podporovatelkou Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou. I proto byla jako dlouhodobá partnerka azylového domu pro matky s dětmi oceněná Cenou Charity. Přinášíme Vám exkluzivní rozhovor.

Mohla byste se nám, prosím, představit?

Mám více rolí. Přes 23 let se věnuji problematice roztroušené sklerózy, to mě přivedlo k problematice zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, patronaci ankety Žena regionu a rozvíjení sociálního podnikání. Podporuji také organizace, které pracují se závislými lidmi.
Jsem tvrdohlavá a zároveň typ pomáhajícího člověka. Pokud zjistím, že skupina lidí, ke které mám z nějaké důvodu blízko, potřebuje pomoc, pomůžu. Může to být iniciací legislativní změny, veřejné sbírky nebo různou podporou či snahou o zviditelnění konkrétních témat.
Mám obrovskou výhodu, že jsem nikdy nebyla zaměstnancem. Rozhodla jsem se už koncem devadesátých let minulého století, že chci dělat zodpovědně to, co mi bude dávat smysl, co mě uživí a z čeho budu mít pocit, že rozvíjí danou problematiku dál. Snažím se měnit zažité stereotypy posledních desetiletí v naší společnosti. Ne revolučně, ale evolučně. Snažím se jít příkladem.

Skupina lidí, kterým pomáháte, je velmi pestrá. Jak se to stalo?

Nad tím jsem hodně dlouho přemýšlela. Asi před dvěma lety jsem dostala otázku, kdy jsem se poprvé setkala s člověkem, který by měl zdravotní omezení či postižení. Odpověď byla, že hned jako miminko. Moje babička měla od narození vadu kyčlí a v jejích 35 letech jí lékaři odebrali ňadro, což jako žena nesla velmi špatně a styděla se za to. Děda z druhé strany pro změnu byl zasypán v dole, trpěl poúrazovou epilepsií a měl zákaz se pohybovat ve výškách. Tedy nám, dětem, v létě třeba nemohl natrhat na zahradě třešně.
U obou byly nějaké limity, ale přijala jsem to tak, jak to bylo. Nevnímala jsem, že by měli nějaké omezení. Všeobecně jsem nikdy neměla potřebu řešit to, proč je někdo jiný než ostatní. Hledala jsem v každém to nejlepší, co si z něj můžu vzít. Možná jsem stále ta naivní holka z lesního domu, ve kterém jsme jako rodina, do mých 10 let žili. I když mi bude za chvilku padesát let, mám to tak stále. Každá jinakost pro mě znamená šanci se někam posunout.
Pracovala jsem jako dobrovolná ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Postavila tým a dělali jsme osvětu , kdo je to „typický“ člověk se zdravotním postižením. Později proto vznikl i projekt Srdcerváči. Měl přiblížit člověka s postižením jako někoho, koho veřejnost potřebuje, jako například lékaře, policistu, novináře aj. Později jsme si řekli, že by bylo fajn jen o osvětě nemluvit, ale začít reálně zaměstnávat lidi se zdravotním handicapem, a tak vznikl spolek Revenium a jeho projekty.
Jsem přesvědčená, že se nic neděje jen tak. Z nějakého důvodu jsme byli sesláni na tento svět a my lidé jen pomáháme to puzzle jménem náš život poskládat. Měli bychom mít otevřené oči a z těch různých dílků, které se nám odkrývají, tvořit pozitivní ostrůvky.
Člověk musí být otevřený nápadům, myšlenkám. Pokud toto neumí, tak se nikdy nikam neposune. Důležité je naslouchat lidem kolem sebe. Rovněž je důležité se ptát a nebát se ptát.

Jste patronkou Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou. Jak vznikla spolupráce?

Vše začalo tím, že jsem byla patronkou soutěže Žena regionu. S každou ženou jsem se snažila navázat kontakt, více se o ní dozvědět hned v regionálních kolech. V podstatě s jedinou skupinkou, se kterou se mi to nepodařilo, byla ta, ve které byla i vedoucí azylového domova paní Marcela Dvořáčková. Z důvodu nemoci jsem nemohla do Ústí nad Labem na krajské finále dorazit. Poznaly jsem se až ve velkém finále, kde ale nebyl příliš velký prostor na popovídání si. Paní Dvořáčková, výherkyně nejen regionálního, ale celorepublikového kola, se na mě několik týdnů poté, co nás finále ankety v Senátu dalo dohromady, obrátila s tím, že by potřebovala pomoc s legislativní problematikou. Vše se tenkrát spojilo s činností OSPODu a s ekonomickou krizí, kdy sociální služba nejen azylových domů byla podfinancována. Podařilo se nám toto téma medializovat a veřejnosti jsme vysvětlovaly, jaký problém mají všichni poskytovatelé sociálních služeb. Do Jiřetína jsem začala jezdit čím dál častěji, abych nasála atmosféru a nahlédla do problematiky, která se tu dennodenně řeší. V době covidu se nám podařilo uspořádat také materiální či finanční sbírky pro konkrétní maminky. Pro Jiřetín se tak podařilo vytvořit síť pravidelných dárců, kteří pomáhají stále a pravidelně.

Věnujete se i zdravotní problematice. Naši charitní zástupci zaslali otevřený dopis prezidentovi, premiérovi, ministru zdravotnictví a ostatním veřejným činitelům, v němž naléhají na nutnost dohody o stanovení hodnoty bodu, výše úhrad za hrazené služby a regulačních omezení pro rok 2025. Jaký je Váš názor na domácí péči?

Pro mě je domácí péče základ fungování společnosti. Zažívám to každý den, neboť má devadesátiletá babička, má těžší formu Alzheimerovy choroby. Jako rodina k ní chodíme dvakrát denně, zapojujeme jí do aktivit. Dvakrát týdně ji vozíme do denního stacionáře, kde probíhá rehabilitace, trénování paměti. Čerpá zde zdravotní i sociální péči. Pokud bychom tyto aktivity nemohli z nějakého důvodu provádět, babička by musela skončit v nějakém sociálním zařízení, a to je pro mě nepředstavitelné.
V momentě, kdybych kolem sebe neměla syna, který studuje medicínu nebo manžela, který se věnuje naší dceři, když já pečuji o babičku, tak bych byla postavená před otázkou, jak zvládnout důstojné stáří své babičky. Bez možnosti zdravotní péče v domácnosti seniora mi to přijde jako odvedení toho člověka v letech na poslední kolej. Vidím to u babičky. Ačkoli se její zdravotní stav zhoršuje, dobře si uvědomuje, kde je doma. Každá změna prostředí je pro ni fyzicky i psychicky velmi náročná.
Podfinancování je pro mne obrovské téma, protože do zdravotních služeb jdou pracovat lidi, kteří mají odborné vzdělání a myslím, že jsou velmi špatně hodnoceni. Zároveň se domnívám, že zdravotní a sociální služby by měly jít více ruku v ruce, nikoli být oddělovány. A nemůžeme opomenout to, že je tento systém zahlcen administrativou.
Důstojné žití v domácím prostředí, nebo mnohdy i dožití, je velmi důležité pro psychický stav a bylo by dobré, kdybychom to jako společnost mohli dopřát co nejvíce lidem. Z osobní zkušenosti vím, že je mnohdy domácí zdravotní péče nedostupná, protože kapacita služeb je naplněna.
To, že se staráme jako rodina o mou babičku, prababičku mých dětí, vnímám jako velký dar. Ze společnosti se totiž vytratil mezigenerační kontakt a já věřím, že je to dobrý příklad mým dětem.

Obdržela jste Cenu Charity. Co to pro Vás znamená?

Pro mě byl první a velký šok, když jsem vešla do katedrály sv. Víta a zjistila, že je katedrála poloprázdná a bude ještě další dvě hodiny, protože byla vyčleněna jen pozvaným hostům. Byl to milý a příjemný šok. Uvědomila jsem si, co všechno katedrála už musela zažít a teď tu jsem já.
Po mši svaté jsem musela opustit svého kolegu, který mě doprovodil a řídit se zasedacím pořádkem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všichni v první řadě, kde jsem seděla i já, si přebírají ocenění za svou činnost, tak mě napadlo, že toho vlastně moc nedělám. Jsem jen dobrý prodavač cizí práce. Nedělá mi problém mluvit, umím vychválit práci jiných lidí velmi dobře. Vypadá to tak, že toho umím hodně moc, ale to umím jen díky těm úžasným lidem kolem sebe.
Cena pro mě znamená to, že mohu být inspirací pro mé vrstevníky, mé děti. Sama vím, že příklady táhnou a pokud mohu někoho pozitivně motivovat, tak to udělám vždycky a ráda. Někdo by třeba chtěl pomáhat, ale má pocit, že to, co umí, je málo. Těší mě, že mi poděkoval někdo za to, co já vnímám jako každodenní součást mého života.

Jste velmi vytížená žena, máte spoustu aktivit, jak odpočíváte? Co Vás nabíjí?

Umím si stoprocentně naplánovat a rozvrhnout den. Nejen na pracovní úkoly, ale dokonale plánuji i svůj soukromý čas. Jako dokonalou očistu hlavy si někdy naordinuji noční sledování seriálu. Když už nemohu nic dělat na zahradě, nechce se mi pracovat na notebooku, mám dovařeno, vyžehleno. Prostě mám uzavřený den. V poslední době se mi moc líbily Diplomatické vztahy. Doporučuji každému, kdo má rád svěží černý humor. Když člověk plánuje, dokáže se paradoxně přizpůsobit i náhlým změnám. Nejsem člověk, který prokrastinuje. Věci neodkládám. Jakmile je věc splněná, škrtám poznámky, což dělám moc ráda.
Nabíjejí mě lidi kolem mě, od kterých se mám stále co učit. Třeba i tím, že je pozoruji. Nemohla bych žít na pustém ostrově. Potřebuji ke svému životu vzájemnou interakci.

A není toho na Vás už někdy moc, když jste neustále obklopená lidmi?

Mám obrovskou výhodu v tom, že mám zahradu. Nebo se jdu projít do lesa. Hodně cestuji autem, takže tam jsem vesměs také sama. Na delší vzdálenosti volím cestování vlakem a téměř vždy v tichém kupé, takže se mi nikdo nedovolá. Z vlaku koukám do přírody, čtu si knihu, pozoruji lidi
Na zahradě si dělám dost věcí sama. Štípu dříví, rovnám kameny, pleji plevel. Ráda vařím. Letos jsem třeba prořezala stromy, bylo to zároveň mou psychoterapií, protože jsem v té době neprocházela lehkým životním obdobím.
Člověk si musí uvědomit, že není mašina a nic není jen černé nebo bílé, musíme hledat vyvažování.