1. listopadu 2022 Naše články

Jakub Ružbatský: Práce se mi stala posláním

V pátek 21. října 2022 proběhl v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě ceremoniál předávání Cen Charity. Toto ocenění je udíleno za nelehkou a obětavou práci charitním pracovníkům, dobrovolníkům nebo podporovatelům. Letos se uskutečnil již 15. ročník, ve kterém bylo oceněno devět laureátů napříč všemi diecézemi. Za litoměřickou diecézi vyznamenání získal Jakub Ružbatský. V litoměřické Charitě pracuje bezmála sedmnáct let. Začínal na pozici pracovníka v sociálních službách. Posledních pět let působí jako vedoucí Střediska sociální prevence a humanitární pomoci. V Litoměřicích rovněž vede komunitní plánování, kde jsou zastoupené veškeré složky města Litoměřic – úřady, městská policie, neziskové organizace apod. V následujícím rozhovoru bychom Vám ho rádi blíže představili.

Popište nám, prosím, Vaši práci.

Má náplň práce je poněkud pestrá. Koncem února, když do Litoměřic přicházeli lidé z Ukrajiny, tak k práci vedoucího přibyla i koordinace a zaštítění pomoci příchozím. Od července jsem zároveň koordinátorem pro mimořádné události. Prošel jsem si doslova křtem ohněm, neboť koncem července vypukl požár v Hřensku.

To je opravdu široké spektrum. Bezdomovci. Požár v Hřensku. Příchozí z Ukrajiny. Jde to skloubit?

Ano. Pořád to spadá do pomoci lidem. Každý chce a potřebuje trochu něco jiného, ale v podstatě komunikujeme stále se stejnými úřady – zařizujeme dávky hmotné nouze, komunikujeme s úřadem práce, zajišťujeme bydlení, práci.

Jak zvládáte přepínat mezi, tak rozdílnými cílovými skupinami?

Ze začátku to bylo hodně náročné. Vždy dbáme na to, abychom zajistili naše služby, tzn. azylový dům, noclehárnu, nízkoprahové zařízení a terénní program.

Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

V poslední době asi ta různorodost. V Charitě pracuji skoro sedmnáct let. Ačkoli s naší cílovou skupinou práce není nikdy stejná, tak teď je hodně okořeněná. Pokud bych měl zmínit práci s příchozími z Ukrajiny, tak ze dne na den jsem byl postaven před nové výzvy.
Musel jsem začít přemýšlet i trochu jinak, než jsem do té doby byl zvyklý a snažit se řešit věci více strukturálně. Ze začátku to byl skutečně velký nápor. Důležité bylo věcem určit prioritu. Rozhodnout, co se muselo vyřešit ihned a co se mohlo odložit na později. Byla to novinka pro celou zemi, tak jsme kolikrát museli improvizovat, neboť jsme neměli žádnou metodiku. A to mě na tom bavilo, že jsem se mohl spolupodílet na něčem novém.

Jaká je situace s uprchlíky dnes?

Situace se stabilizovala. V našich velkokapacitních ubytovnách máme v současné době asi na dvě stě lidí. Většina lidí, kteří mohou pracovat, pracují. Děti jsou ve školách. Díky různým komunikačním kanálům, ve kterých sdílíme informace, jsme s kolegy stále v kontaktu a máme všechny potřebné informace.

Vaše služby jsou opravdu rozmanité. Jak nejraději relaxujete?

Na odpočinek tento rok nebylo moc času. Nejvíc času se však snažím trávit se svou rodinou, ve které mám skvělé zázemí. Ve volném čase hraji ochotnické divadlo, to mě hodně nabíjí. A pokud se najde nějaký volný čas, rád pracuji ve své dílně a na rekonstrukci rodinného domu.

Získal jste Cenu Charity. Co to pro Vás znamená?

Velmi si tohoto ocenění vážím. Bylo to milé překvapení. Je příjemné, že někdo vnímá a dokáže ocenit práci, které zvláště v tomto roce bylo tolik, že nebyl čas na nic jiného. S telefonem u hlavy jsem usínal, probouzel a de facto stále něco řešil.

Jak vnímáte práci v Charitě?

Když jsem před sedmnácti lety hledal nějaké zaměstnání, tak jsem k tomu přistupoval jako k práci. Prostě zdroj peněz. Postupem času se to však změnilo. Z práce se stalo poslání. Vzal jsem si tu mou náplň práce za svou. Snažím se, aby pokud možno, co dělám, k něčemu vedlo, aby to mé povolání mělo smysl. Charita je má srdeční záležitost.

Stává se Vám někdy, že o té práci pochybujete?

Ano. Asi je to přirozené. Jsou situace, kdy si říkám, že už to nezvládnu. Uživatelé služeb někdy vymyslí takové věci, nad kterými zůstává rozum stát. Ale zatím to pořád ještě dokážu překonat. Patří to k tomu.

Pak Vás to ale stejně přesvědčí.

Přesně tak.

Pracujete mimo jiné s bezdomovci. Zažil jste někdy pocit zmaru?

Ano. Stává se to a jistě se to bude i stávat. Někteří lidé se po pár měsících, nebo dokonce i letech, vrátí opět na ulici. To odražení ode dna se nepovedlo, někde to ztroskotalo. Důvodem může být bydlení, zaměstnání. Začíná se od znovu. Ale to k naší práci zkrátka patří.

Někdy je naopak příjemné, když potkáte bývalého klienta. Má práci, má bydlení, zapojil se do společnosti. Stává se, že se za námi přijdou podívat, pochlubit, poděkovat. Tak si vždycky řeknu, že se to podařilo a naše práce má smysl. To je ta největší odměna!