11. listopadu 2024 Naše články

Rozhovor s držitelkou Ceny Charity: Evou Ortovou

Eva Ortová, ředitelka Charity Česká Lípa obdržela za litoměřickou diecézi Cenu Charity. Tato cena je udělována za dlouhodobý přínos a obětavou práci vynikajícím pracovníkům, dobrovolníkům či podporovatelům charitního díla. Níže uvádíme rozhovor s letošní laureátkou naší diecéze.

Víme o Vás, že jste Charitu Česká Lípa založila. Jaké byly začátky? Čemu jste musela čelit a jak jste se s tím vyrovnávala?

Začátky byly velmi těžké, přesto na ně vzpomínám ráda a těší mě, že s odstupem let mohu říci, že změny v oblasti poskytování sociálních služeb jsou velké a také přínosné. Možná někdy přichází pomalu, ale vždycky je potřeba vydržet.
Dříve například neexistoval zákon o sociálních službách a se spoustou věcí jsme si nevěděli rady nejen my, ale i stát. Nebylo vyřešené financování a mnohdy se stalo, že jsme neměli na výplaty. Od té doby jsme jako Charita, i jako společnost ušli velký kus cesty.

Jaká byla Vaše první služba?

Byla to dobrovolná služba. Oslovovala jsem lidi v rámci farnosti. Nebylo nás moc, ale byli jsme nadšení dobrovolníci. Napojili jsme se na město Česká Lípa a pomáhali jsme tím, že jsme navštěvovali osamělé seniory a trochu nahrazovali pečovatelskou službu, která tenkrát ještě nefungovala. U některých lidí jsme zajišťovali pravidelnou hygienu, jiné jsme navštívili, popovídali si s nimi nebo je vzali ven na procházku. Nyní vše funguje na profesionální bázi, tenkrát to ale bylo zcela jinak.

Máte ve svém týmu někoho, kdo je s Vámi od začátku?

Ano, je to Irena Hrnčířová. Já mám v naší personální evidenci pořadové číslo jedna, ona má pořadové číslo dvě. Na počátku jsme provozovali službu pro cizince. Ministerstvo nás oslovilo s tím, zda bychom nezařídili ubytování pro ty, kteří čekají na vyřízení žádosti o azyl.
V té době to pro nás byla výzva a my ji přijali. Byla to unikátní služba, která v té době neměla obdoby. Neměli jsme žádné zkušenosti, neměli se o co opřít. Jako jediná nevládní organizace jsme se starali o uprchlíky z celého světa, např. z Ukrajiny, Čečenska, Srí lanky. Byly to skutečně rozmanité kultury, a ke každému jsme přistupovali jednotlivě. Nakupovali jsme jídlo, na které byli zvyklí. Snažili jsme se jim přiblížit a vyjít vstříc tak, jak bylo v našich silách. Viděli jsme, že ti lidi jsou spokojení a šťastní. Měli jsme zpětné vazby i z ministerstva, které náš přístup a způsob práce oceňovalo. Jsem přesvědčená o tom, že tato služba fungovala velmi dobře.
Po dobu mé tříleté mateřské dovolené mé kolegyně pokračovaly v práci a službu rozšiřovaly. Přibraly i azylový dům, chráněnou dílnu. A tak jsme pokračovali dál. Když byla nějaká výzva, zkusili jsme se s ní poprat. Když se povedlo, byli jsme rádi, když ne, tak jsme aktivitu utlumili a byli rádi za to, že jsme bohatší o zkušenost.

Co je pro Vás nejdůležitější v práci s lidmi?

Řídím se heslem, že se k lidem chovám tak, jak bych chtěla, aby se chovali oni ke mně. Mám ráda, když jsou kolem mě lidi spokojení. V roli zaměstnavatele je to však někdy obtížné naplnit, není možné se zavděčit všem.
Vždycky je to o vzájemné komunikaci. Svým spolupracovníkům projevuji důvěru, respekt. Snažím se s nimi věci komunikovat, zapojovat je do procesů, aby věděli, že všichni jsme součástí Charity. Každý je plnohodnotný článek, ať je na jakékoli pozici. Chci, aby měli dostatek informací, aby věděli, proč jsem se rozhodla, jak jsem rozhodla. Chci, aby věcem rozuměli. Jen tak si myslím, jde dosáhnout toho, aby byli lidi motivovaní a práci dělali s nadšením. Protože pro nás zaměstnanec má cenu nejen pracovní, ale především lidskou.

Obdržela jste Cenu Charity. Co to pro Vás znamená?

Je to pro mě velká čest. Uvědomila jsem si, že neumím přijímat ocenění. Neumím mluvit o sobě a o tom, jak jsem dobrá a vlastně ani nemám v plánu se to učit. Nemyslím si, že je to jen má zásluha. Dobře si uvědomuji, že ta cena nepatří jen mně. Patří všem, kteří tady v Charitě pracují. Charita, čím nyní je, je výsledkem práce zaměstnanců, ať již bývalých či současných.

Jak trávíte volný čas?

S manželem se snažíme dvakrát v týdnu sportovat, jezdíme na kole a rádi chodíme do přírody. Dále máme dům a zahradu. Práce na zahradě i pobyt v přírodě mě velmi nabíjí. Nejcennější je však pro mě rodina a s ní strávený společný čas.
Snažím se dodržovat to, že je čas na práci a čas pro rodinu. K tomu rovněž vyzývám i své kolegy. Naše práce je velmi náročná a je důležité, abychom nejen pracovali, ale i relaxovali.

Víme o Vás, že jste velkou fanynkou Simpsonů. Jaké rady byste dala Vašim pracovníkům sociálně aktivizační služby, kdyby přišli do domácnosti Marge a Homera Simpsonových?

Myslím si, že tam by naše služba nechodila, protože oni takové služby a rady nepotřebují. Jejich rodina je stále funkční a jejich potřeby naplněné, tedy alespoň ty základní. Nejraději mám starší sérii. Především se mi líbí, jak autor přestavuje víru v Pána Boha s humorem, nadsázkou, a přitom vždy s myšlenkou lásky a vzájemného pochopení. Je to velmi vtipně, hezky, lidsky podané. Víra je nezbytnou součástí jejich rodiny a rodina jí svým způsobem žije. Homer je můj hlavní hrdina, který tam vypadá trochu jako takový „moula“, ale vždycky se za svou rodinu dokáže postavit, obětovat se a udělat pro ně, co je potřeba. V té rodině je láska, i když to někdy není na první pohled vidět.