24. října 2023 Naše články

Ocenění Cena Charity získala Dagmar Lendelová, DiS.

V pátek 20. října 2023 proběhl v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě ceremoniál předávání Cen Charity. Cenou Charity je každoročně oceňováno 10 laureátů. Toto ocenění je vyjádřením uznání, vděčnosti a zároveň poděkováním za obětavou, často velmi nelehkou, práci. Za litoměřickou diecézi ocenění získala Dagmar Lendelová, Dis. V lovosické Charitě působí od roku 2006. Pracuje jako terénní sociální pracovnice a sama přiznává, že přes náročnost jejího povolání, ji těší především to, že se setkává s lidmi, kteří jí nelžou.

V pondělí 23. října 2023 navštívil odbor ředitele Diecézní charity Litoměřice v čele s Petrem Urbanem, v zastoupení diecézní ředitelky Mgr. Karolíny Wankovské, DiS., tuto Charitu, kde se s oceněnou Dagmarou Lendelovou setkal, aby jí osobně poblahopřál. Mimo jiné paní Dagmaře poděkoval za oddanou a dlouholetou práci v oblasti služeb prevence a předal jí čestné uznání, květinu a dárkový koš.

V následujícím rozhovoru Vám paní Dagmaru Lendelovou blíže představíme.

Můžete nám, prosím, popsat Vaši práci?

Moje práce je různorodá, protože se tu potýkám s různými problémy. Přichází k nám lidé, kteří nás žádají o pomoc v rozličných situacích. Doprovázíme je na úřady, protože neumí vyplnit formulář, jsou si nejistí, necítí se kovaně, potřebují naši oporu. Ožehavým tématem je hledání bydlení, ubytování, což je v jejich situaci nemožné, proto se spíše vyhledávají azylové domy pro muže, ženy, rodiny. Velkou námahu mne stálo úsilí o zmírnění hazardu v Lovosicích.

Jaká je Vaše cílová skupina?

Mou cílovou skupinou, mám to tak dané i metodicky, jsou klienti od plnoletosti až do konce života.

Setkala jste se při Vaší práci s nějakými předsudky lidí, za kterými se svými klienty přicházíte?

Myslím si, že když má někdo nálepku, že je Rom, což je ale skutečnost, tak to má ve společnosti mnohonásobně těžší. Já sama musím neustále někomu dokazovat, že něco umím. U lidí, kteří nemají ostré lokty a trpí jistou méněcenností, jež se odráží v jejich chování a jednání, je zapotřebí, abychom zastávali funkci jejich osobních průvodců a na této cestě s nepřízní osudu jim pomáhali. Jsou to lidé, kteří prochází speciálními školami. Prakticky by mohli žádat o důchod, neboť byli společností vyselektováni, přesto by jim měla být společnost na jejich cestě nápomocna. Nemluvíme zde jenom o Romech, stejně tak se jedná o většinovou společnost.

Vstupuje do Vašeho jednání také Vaše lidskost. Mám tím na mysli Vaše vlastní zkušenosti a vzorce, jak byste situace řešila Vy sama?

V tomto případě si říkám ´zdravý selský rozum´. Určitě je důležité umět se vcítit do daného klienta, ale snažím se nepodsouvat mu svůj pohled, že já bych to dělala jinak. Vždy se snažím cílit na to, aby to vycházelo z nich, co konkrétně klient chce, protože někomu opravdu vyhovuje styl života, který žije. Každý z nich dělá to, co chce. Pokud nechce, nemusí nic. Já osobně jsem pouze průvodce a ráda mu na této cestě pomohu.

Při Vaší práci se setkáváte s náročnými situacemi, s klienty, kteří mají různé povahy. Co Vy sama vidíte jako nejnáročnější?

Před lety, kdy jsem začínala, tak pro mne byli lidé závislí na alkoholu silnou kávou a snažila jsem se s nimi jednat v rukavičkách. Postupem času jsem zjistila, že to jsou lidé, kteří mi nelžou, jsou pravdomluvní. Horší jsou klienti, kteří mají závislost jiného rázu, tedy na omamných látkách. V tuto chvíli se mění jejich povaha, jsou agresivní a pracuje se s nimi hůře, s obezřetností. Při horších náladách, které byly různé, jsem je uplácela sladkostmi, které jsem měla pro tyto případy schované v šuplíku.

Co byste naopak na Vaší práci vyzdvihla? Co Vás baví nejvíce?

Baví mne, když dostanu zpětnou vazbu. Nedávno mi volal můj klient, že je zaměstnaný a ze všeho se dostal. Je to pro mne jakési uznání a já cítím, že se mi něco podařilo, že je moje práce potřebná. Těší mne i obyčejné maličkosti, byť to může být utržená květina cestou do mé kanceláře, ale já v tuto chvíli cítím, že je to opravdu srdečné.

Zaměřujete se na Lovosicko. Jaká je momentální situace s Vašimi klienty?

Co vnímám jako negativní je to, že se snížila věková hranice klientů se závislostmi a opravdu hodně jich přibývá. Především jsou to mladí lidé z okolních vesnic, kteří se shromažďují ve městech, neboť tu mají snazší přístup k drogám a tvoří větší skupinu. Tyto dvě skupiny, myslím tím závislé na alkoholu a drogově závislé, jsou dvě odlišné subkultury a každá si jede po své vlastní linii. Většinou se však jedná o dospívající z deficitních rodin. Rodina je základ a v momentě, kdy selže rodina, má taková skutečnost až fatální následky.

Po tom všem, co během dne řešíte, umíte si doma odpočinout? Co nejraději ve volném čase děláte?

Víte, jde to vše s dobou. Byla doba, kdy jsem každou chvíli otevírala v přízemí, kde jsem bydlela, okno a dávala těmto lidem svíčku nebo vodu. Když je samozřejmě krize, jsem nápomocna a jdu do práce i o státní svátek. Nenechám ty lidi na ulici bez pomoci. Ve volném čase však nejraději trávím čas s vnučkou, se kterou jsem velmi často. Uděláme si hezký den, jezdíme po výletech, chodíme na procházky, nakupujeme…(smích)

Získala jste krásné ocenění – Cenu Charity. Co to pro Vás znamená?

Samozřejmě to pro mne znamená jistou prestiž, že člověk dostal za ta léta působení v terénu, což nebývá vždy jednoduché, nějaké ocenění, uznání, kterého si velmi vážím. Moc mne toto ocenění posílilo, posouvá mne to dopředu, abych svou práci nadále vykonávala srdíčkem.

Jak Vy sama vnímáte Vaše působení v Charitě?

Začínala jsem jako dobrovolník. Mé stálé zaměstnání bylo v hračkárně, kam za mnou přicházeli lidé a žádali mne o pomoc. Vlastně bych mohla říct, že si mne Charita našla sama. Dostala jsem nabídku, jestli bych zde chtěla pracovat. Vzhledem k tomu, že jsem měla již odrostlé děti a hračky už jim nic moc neříkaly, skončila jsem v pátek v hračkárně a v pondělí už nastupovala na Charitu. Zde působím od roku 2006.

Za tak dlouhou dobu zažijete mnoho situací. Stalo se Vám někdy, že byste o své práci nebo snad o sobě pochybovala?

Jsem v tomhle trošku jiná, neboť mne moje cílová skupina naučila, že není možné pracovat s pravidly, která se dají nastavit kdekoliv jinde, v jiných pobytových zařízeních. Na pochybnosti není příliš prostor, avšak jsme lidé, každý pochybujeme i chybujeme, je to lidské. Vždy se snažím svou práci dělat tak, abych byla spokojená a mohla v první řadě pomáhat, pokaždé s dobrým úmyslem.

Paní Lendelová, co byste sama sobě popřála?

To vím velmi přesně. Mám už maminku v letech a také vnímám tu starší generaci, tak bych si moc přála, aby se generace mých dětí uměla postarat o své rodiče tak, jako se staráme my. Je krásné, když si v rodinách umíme pomáhat. Nebývá to pravidlem. Když ovšem rodina stojí na pevných základech, umí to vrátit.

Milá paní Lendelová, za Diecézní charitu Litoměřice Vám přejeme mnoho dalších šťastných a spokojených let při terénní sociální práci. Ať Vám tato práce přináší radost a nadále Vás hřeje u srdce. K tomu všemu Vám vyprošujeme pevné zdraví, Boží požehnání a hojnost Božích milostí.