Diecézní charita Litoměřice v rámci projektu Sociální integrace uprchlíků z Ukrajiny zaměstnává interkulturní pracovníky. Jedná se o pracovníky, kteří se výhradně věnují příchozím před válečným konfliktem. Řeší s nimi veškerou nutnou administrativu, podporují při hledání ubytování, zaměstnání a poskytují základní poradenství.

Jednou z pracovnic je paní Irena, která pomáhala jako dobrovolnice už od února, kdy do kláštera v Hejnicích na Liberecku přišli první ukrajinští uprchlíci. Této činnosti věnovala všechen svůj volný čas. Díky zmíněnému projektu, který je financovaný prostřednictvím MVČR, Caritas Internationalis a Charitou Česká republika, bylo možné paní Irenu zaměstnat na plný úvazek.

Ačkoli neemigrovala před válkou, velmi dobře zná ten pocit, když se někdo ocitne sám v cizí zemi, když nezná jazyk, ani zdejší kulturu. Paní Irena odešla z Ukrajiny, rozumí tedy příchozím lépe, než kdokoli jiný. Narodila se v oblasti Ivanofrankovska, na západní Ukrajině. V Čechách žije 27 let a nyní pomáhá svým krajanům na severu Čech.

Rodinná tíživá finanční situace rozhodla o tom, aby se paní Irena vydala do Čech. „Studovala jsem na vysoké škole, stejně jako můj bratr. Rodiče neměli prostředky na to, aby mohli podpořit oba dva. Vím, že to pro rodiče nebylo jednoduché, a tak jsem se rozhodla na rok přerušit studium, vzala si na rok akademickou dovolenou a přijela jsem do Čech. Pracovala jsem u Lesů ČR. Po roce jsem se vrátila na Ukrajinu, ačkoli jsem se snažila najít různé možnosti, situace se příliš nezměnila. Nakonec jsem se rozhodla odjet do Čech natrvalo,“ vzpomíná paní Irena.

Když se na městském úřadě objevila výzva, že se hledají dobrovolníci na pomoc s Ukrajinci, neváhala paní Irena ani minutu. Přihlásila se s nabídkou tlumočení a překladu. Nyní je koordinátorkou na plný úvazek a poskytuje pomoc a podporu přibližně 160 lidem.

„Začátky byly náročné, v současné době se již situace stabilizovala, přesto přináší mnohá úskalí,“ vypráví Irena a pokračuje: „Někdy mám pocit, že jsou lidi ve stresu více než na začátku. Rádi by se vrátili, touha po domovu je silná, ale lidé mají velký strach. Ačkoli boje v jistých částech Ukrajiny, například v Kyjevě, nejsou tak časté a intenzivní, přesto to není bezpečné prostředí. Toto se v lidech odehrává a neví, co mají dělat.“

Na otázku, jak tuto situaci paní Irena vnímá osobně, odpovídá: „Ukrajina s Ruskem bojuje stále, nesváry byly, jsou a nejspíš už navždy budou. Rusko se považuje za velkého bratra a Ukrajinu vždycky utlačovalo. Dokud bude chtít být Rusko velké, tak to nikdy neskončí.“